Máš úžasného syna. Já bych zkusila toto: Předně bych se s ním snažila domluvit. vím, že už jsi to dělala, otázka je ale jak? Příkazama to zvlášť při jeho povaze nebude fungovat. Promluv si s ním jako se sobě rovným, jako s partnerem. Řekni mu, že máš velký strach, když uteče a ty nevíš, kde je. A požádej jeho, jestli by nenašel řešení, jak by ti v tom mohl pomoct, aby si nemusela zažívat takový strach a ztrácela čas hledáním. On je sice malej, zároveň je taky chytrej. Buď v tom trpělivá. Zeptej se ho taky, co by rád dělal, aby ho to bavilo a zároveň by nemusel odcházet. Když ho zapojíš a najde řešení on, bude si ho pamatovat spíš a bude radši spolupracovat.

Taky bych se ho snažila zapojit do práce, kterou zrovna děláš, může nakládat s tebou, sice bude jak čuně a budeš pak mít práci s praním, ale nebude utíkat. Nebo může dělat něco jinýho. Taky bych si s ním při práci povídala, i kdyby to měl být jen popis práce, kterou dělám, proč je to potřeba dělat atd., potřebuje pozornost a nemusí to být pozornost jen taková, že se díváš, jak se houpe na houpačce.

Třeba ti při tom povídání řekne, že chce jít za tatínkem, tak se domluvte, že až uděláte potřebné, půjdete se za ním projít spolu.
Není to snadné, já si pamatuju, když byli kluci malí, jak jsem měla pořád plnou hlavu nějakých povinností, co všechno musím stihnout, než jsem pochopila, že je potřeba je víc zapojit - do toho, co já dělám, nemusím tady nutně být na 100% pro ně.