Buchli, přemýšlela jsem o sebevraždě a chtělo se mi řvát jako řve tygr, co chodí kolem mříží klece - sem a tam.. o tom, že vím, že právě on, který mě k tomu činu dohnal, bude chodit a brečet, co jsem mu to provedla.. a že se to dalo čekat, že to "máme v rodině" - a on je ten chudák, co tu zůstal sám... psí oči a krokodýlí slzy, miláček žen.. (sotva bude sám, všechny budou pro něj jen tupé slepice, uff, to jsem si oddychl, že jsou ty píči pryč..)
Viděla jsem ho, jak trpí mou smrtí - jak jsem mu nehorázně svou sebevraždou ublížila a lidé se na mě dívají nenávistně i po mé smrti a já nemohu promluvit - jak to je doopravdy, že mě k té sebevraždě dohnal.. a i kdybych mohla, tak ta skutečnost je nesdělitelná, nikdo by mi nevěřil. Byla to hrozná bezmoc. Něco takového dohnalo k sebevraždě Ivetu Bartošovou, sledovala jsem ten příběh a velice dobře mu rozuměla.. Prostě vím, jak jí bylo, co ji na ty koleje dohnalo......

Je to neskutečně zrůdný mechanismus, který je pro normálního člověka těžko pochopitelný. Jsem přesvědčená, že jde o poruchu, že se jedná o psychopaty a tato porucha je těžko odhalitelná. A všimla jsem si, že jak se v mé blízkosti podobný člověk objeví, zapínají se ve mně nějaké poplašné signály a dělá se mi zle.. po těch letech prostě podobné chování nesnesu od nikoho..