Mně bylo 34 když jsem neplánovaně otěhotněla, rozvedená, dvě děti (starší autista), s otcem dítěte jsem žít nechtěla, oporu v rodině nemám, nebyl žádný rozumný důvod si dítě nechávat, přesto jsem si ho nechala, těhotenství jsem probrečela (měla jsem příšerný strach že bude taky postižené) ale věděla jsem že dítě budu mít ráda úplně stejně jako jeho starší sourozence, začátky byly těžké ale jsem šťastná že syna mám. Ale měla jsem velkou výhodu že jsem měla práci, kterou jde dělat z domu. Poradit neumím, do budoucnosti nikdo nevidí, jen jsem chtěla napsat že to může dopadnout dobře i když všechno kolem vypadá špatně. Přeju hodně štěstí