Moc ti děkuji. Už jen za to pochopení. Máš pravdu, těžko tomu někdo porozumí. Jsem na tom podobně jako tvoje mamka. Můj manžel je taky hodně náročný. Přes týden není většinou doma (díkybohu) a když o víkendech je, tak já dopoledne vařím a dělám běžné domácí práce. On spí. Já si chci jít po obědě lehnout, někdy i spím, ale když nemá náladu,začne do mě rýt, že se válím a je tam prádlo, které by bylo potřeba vyžehlit. Když ho s tím pošlu k šípku, nažene na něj dceru (15 let). Jako nic proti tomu, ale ona taky dělá své věci do školy, chodí na gymnázium a mají toho fakt hodně. Pak nestíhá. Přes týden mi pomáhá s nejmladším, vodí jej ze školky a hlídá, než já přijdu z práce s dcerou, kterou vyzvedávám po kroužcích. Snažím se max udělat v práci, abych si už nic netahala domů (jsem učitelka), někdy se i v práci odpoledne učím nebo píšu zápočtové práce, protože tam mám ticho a klid. Školu přerušovat nechci. Chybí mi jen rok a já to chci už mít za sebou. Za rok o této době bude zase o něco líp. Budu mít (snad) po státnicích, nejstarší syn (taky doufám) po maturitě. Odpadne mi aspoň toto. Snažím se ty starší zaměstnávat, musím říct, že jsou hodní, pomáhají, ale těžko se mi hledá hranice, aby neměli pocit, že je toho na ně příliš - prostě příliš mnoho zodpovědnosti. J8 to tak se svými rodiči cítila a moc štěstí do životní vybavenosti mi to nedalo. Empatičtí jsou, když si chci lehnout, odeženou ode mě prcky, ať mám aspoň chvíli klid. Horší je to s tím vypadnutím z domu. to u nás moc nefunguje.