Nedávno jsem se od své matky dozvěděla,a znělo mi to skoro jako výčitka,že já jsem se až moc rychle odtrhla od pupeční šňůry - nevěřila jsem svým uším.Co čekala,když nás ona i tcháni nechali tenkrát v tom samotné vymáchat a samotné si vyřešit bydlení,kdy jsme museli z pohodlného 3pokojáku s vešk.obč.vybaveností na sídlišti,kde jsme do té doby s mojí máti bydleli,odejít z důvodu očekávání rodiny téměř 100 km jinam,do starého rd na polosamotu,kde ani nebyla voda,plyn,jen topení na tuhá paliva a elektrika,která se co chvíli vypínala.Hrůza a dšs mě z toho ještě ted jímá;ale byli jsme tenkrát mladí,odhodlaní a všehoschopní,tak se to vše nakonec nějak utřepalo.Ale veškeré rady,např.ohl.zavařování tenkrát (dnes už na to zvysoka kalím)jsem musela lovit po sousedkách,telefon nebyl a než by došel dopis s dotazem tam a zpátky,tak by bylo po ovoci.
A máti se ještě diví,že jsem se odstřihla rychle-no nic jiného mi tenkrát nezbývalo,pokud jsme chtěli přežít,a to my zase jo.A taky občas mluví o tom,jak se její vrstevníci,kteří se tenkrát postarali o bydlení svým dětem např.v družst.bytech v tomtéž městě,často vidí se svými dětmi,jak jim ty děti pomáhají třeba zvládnout internet,atp.Takže ted bohužel sklízí plody poněkud tenkrát sobeckého a krátkozrakého vidění světa,kdy byla ještě mladá-mezi 40 a 50,chtěla prý začít konečně žít a mít soukromí ve svém bytě.No tak ho ted to soukromí má,ale nikdy nemůžeme mít všechno,žejo.