Rodiče mého partnera jsou extrémně obětaví a nemyslí na sebe.
Pokud jejich děti, jejich partneři a jejich vnoučata pomoc odmítají, domnívají se, že je to důkaz nelásky k nim.
Mají zhuntované zdraví a zatímco si moje kamarádka, které je přes 70 let, nechává vyměnit jeden kloub za druhým, žije společensky a je intelektuálka dbající o své zdraví, aby mohla rajzovat po klubech, návštěvách, kavárnách apod., tcháni stejného věku lezou prakticky po čtyřech, jsou dýchaviční, mají bolesti a vesele se smějí, proč by to měli řešit, když jsou přece staří a k tomu to patří.

Takže dle toho, kde se zrovna nacházejí (bydlí s rodinou švagra a k nám jezdí sem tam 1x za pár týdnů): dřou na zahradě, sekají trávu, tahají bedny s bramborami a jablky, vytírají, lítají s odpadky, vaří, pečou, uklízí, žehlí, hlídají děti, baví je, pomáhají v obchodě, pečují o obchod, nakupují a neustále nám všem cpou peníze, které uškudlí z důchodů a brigád, na které ještě pořád chodí (s penězma jsme rezignovali - ty scény a pláč, když odmítáme, nám za to nestojí a ukládáme to dětem).

Moji rodiče nejsou takoví extrémisté, ale hlídají, dřou na zahradě a zásobují nás výdobytky z ní, táta vyváží všechny ženské z rodiny, kam potřebují, protože téměř žádná nemá řidičák, peníze nám necpou, ale když někdo z nás potřebuje, půjčí bezúročně třeba na pět let.
Radí, konzultují, pomáhají i se studiem, píší slohovky a později seminárky a zčásti i diplomky...


Ve výsledku, subjektivním pohledem, dělají obojí rodiče maximum, ač by dávno nemuseli.
Milují nás a chtějí o nás pečovat.
Nedělají to proto, abychom se starali my, až oni nebudou moci nic - to je u nás v obou rodinách běžné a samozřejmé, že se postaráme a dle situace se o péči podělíme, jen pořád se starají o své děti mezi 30 a 50 lety.

Pokud se kdokoli z nás dostane do průšvihu, jsou tu a drží nás nad vodou libovolně dlouhou dobu. Dokopou nás k nějaké činnosti a postupnému zberchání se, ale až poté, když vidí, že jsme toho schopni a dozrál čas (obě matky jsou velmi přesvědčivé a čas jim zraje o něco rychleji než jejich potomkům )

Vždy nás vedli k samostatnosti, samostatní jsme, soběstační taky a v podstatě jsme i splnili jejich očekávání.

Přesto, když tu občas čtu kritiku nejmenované milovnice Bibione, ale i podrobnosti ze vztahů rodiče - děti, bývám překvapená chladem a tvrdostí některých těchto vztahů, přestože mezi členy rodiny panuje jinak shoda a mají se rádi...
Nebo případy, kdy děti platí rodičům za hlídání vnoučat.
Nebo případy, kdy se rodiče nastrkají do síbrťáků, protože tam i jejich rodiče umřeli a pravděpodobně tam skončí i jejich děti a vnoučata...


A já si nemůžu pomoct, mně připadá pomoc mezi členy rodiny, i dlouhodobá (viz třeba dcera Zufi, ale nejen ona), normální, morální, běžná.

I když to snadno přeroste v něco, z čeho se blbě dostává, pořád je to lepší, než nepomoci, nebo pomoc utnout, když JÁ uznám, nakolik DÍTĚ (nebo jiný člen rodiny) pomoc potřebuje.

Příklad:
Když jsme tu měli babičku, která se děsí toho, že by měla jednou někoho tzv. "obtěžovat" svou nemohoucností a ta dostala angínu a zároveň si vyvrátila rameno a nic nemohla - měla jsem ji vykopat po 3 týdnech, jak byl její pobyt domluven a neměla jsem rušit zamluvenou dovolenou?
Nebo jsem dobře udělala, že jsem si ji tu nechala 2x delší dobu a ještě dva týdny navíc, protože se jí odtud zjevně nechtělo a zpohodlněla?