Máš jedinou možnost jak to ve zdraví přežít - citově se odpoutat.
1/ Nemáš vůči babičce dluh za to, že Tě vychovávala, ten mají v první řadě Tvoji rodiče, dělala práci za ně. Oni si vybrali, že Tě přivedou na svět a oni si zařídili, že o Tebe pak pečovala babi namísto nich, byla to jejich volba, tím pádem jejich dluh, Ty sis to nevybrala.
2/ Babi má pravdu, každej se nenarodí bystrej a soudnej - ona evidentně (omlouvám se) taky ne, takže za svůj úzký pohled na svět tak úplně nemůže a zkus to tak brát (asi jako kdyby byla duševně nemocná a tím pádem občas říkala blbosti). Zkus ji brát s rezervou a ne úplně vážně - ať se vypovídá, není Tvá povinnost ji uvádět na správnou cestu. Ať si babi mele co chce, nedohaduj se s ní, nemrhej svými duševními silami, odpovídej laxně: "no když si to myslíš" a nedej se zatáhnout do předem ztracené debaty. Až budeš mít těch řečí dost, tak v klidu s nezúčastněným vlídným úsměvem řekni: "koukám, že máš dneska zas mizernou náladu, tak já přijdu jindy, až budeš mít lepší" a ať si mele co mele, jdi.
3/ Nech po sobě její řeči splynout jako vodu a nepouštěj si je pod kůži, na návštěvy choď smířená s tím, že s ní nesouhlasíš a ona má právo myslet si cokoli, Ty máš právo jít domů - neposlouchat ji a myslet si zas svý.