Výborné téma. Odpovědět na něj neumím. Řeším tuto otázku celoživotně a zatím se s tím poprat neumím. Moje máma je psychicky nemocná, má drtivou většinu příznaků histrionské poruchy, celá rodina to ví. Já si to našla v knížkách už ve 12ti letech. Není jí pomoci, absolutně není.
http://ografologii.blogspot.cz/2007/12/hysterie-v-psmu.html

Naši se rozvedli, táta nás s mámou nechal napospas a nám dětem začalo peklo na zemi. Matka nemocná, otec sobeckej kurevník. Nemám vztah a nerozumím si ani s jedním rodičem. Přesto se s oběma stýkám. Je to špatná varianta, která mě hrozně vysiluje, ale zažila jsme i variantu, že jsem se s otcem nestýkala cca 10 let a s matkou cca 2 roky a to bylo pro mě ještě horší. Zrovna nedávno jsme si se sestrou říkali, že máme za jediného příbuzného navzájem sebe. Máme dobrý vztah, ale narušenej celou to rodinnou situací. Návštěvy u otce nesu hodně špatně, vlastně se neznáme, ale on jak stárne tak má pocit, že dá sebe a své děti dohromady a snad tomu i věří, že se mu to daří. Je to vždycky tragikomické. Návštěvy u mámy jsem omezila jen na denní, nikdy tam nepřespávám, ačkoliv to vyžaduje. Přijedu, ona začne mluvit, kritizovat, je mnoho hodin jen negativní, úplně ze mě vysává energii, já už jen kývu a říkám hmmm, jí to nevadí. Potřebuje mě tam jen jako kulisu, neptá se na můj názor, nechce dialog. Vede si svůj monolog a snad je pro ni, v tu chvíli, její život alespoň trochu snesitelnější. Jakékoliv prosby na léčení nebo rodinnou terapii zamítla. Objektivně se jí nic hroznýho neděje a nestalo,ale ona sebe sama vidí jako okolím pronásledovaného a nedoceněného chudáka. Mně na tom všem už vlastně zajímá jen jedna věc - když se občas přistihnu, že vykazuju stejné rysy jako máma. Já ani sestra, ačkoliv je nám dávno přes 30, dosud nemáme děti a myslím, že to, v čem jsme vyrůstaly na to má zásadní vliv.

Takže Kambalo, já bych ti radila stýkat se s babičkou dál,ale jedním uchem tam a druhým ven. Pro mě je to nejméně špatná ze všech špatných variant.