Taky jsem měla šéfa, pro kterého bylo množství přesčasů měřítkem výkonnosti, lásky a loajality k firmě. Nebyl schopen si zkontrolovat, co kdo za ten den udělal, tak jel podle přesčasů a bral to taky dost osobně, když člověk přesčas prostě nemohl být. Já svou práci vždy stihla v pracovní době narozdíl od jiných, co si ji hýčkali, a nějvětší výkon podávali po pracovní době, aby se ukázali. Tak jsem se začala taky ukazovat víc a svoji práci zviditelnila, víc s ním komunikovala a ukazovala, co jsem za ten den udělala. Efekt to mělo velký. Uvědomil si, že jsem výkonná. Přesčasy pro něj byly sice pořád víc a vedl si je jako červené puntíky, ale mě hodnotil taky kladně i bez přesčasů. Jinak nedětných bylo v kolektivu daleko víc než dětných a problém to nedělalo. Prostě jsem se s nedětnými o dětech nebavila, maximálně jsem je pobavila nějakou vtipnou rodičovskou historkou, že se pak už sami ptali, co děti. Vzala bych nadřízené vítr z plachet a klidně bych se u ní ohlásila jako "poloviční" člen týmu a jediný rodič v kolektivu. Oni to vnímají jako něco, co tě odděluje od jejich celku. Ty jsi ten, kdo se musí učinit jeho součástí a zapadnout. Nečekej od nedětných žádné pochopení, že děti se musí obstarat, pro ně je to nepřítomnost jako každá jiná.