Delete,

jeví se mi že Ty se svým okolím hraješ "hru na zavděčování".

Podle jejích pravidel, jak je vnímáš Ty, by mělo platit, že čím víc užitečného děláš pro druhé, tím víc by to měli oni ocenit.

Takže podle této logiky by to mělo fungovat tak, že když od okolí nedostávám ocenění, je to kvůli tomu, že se málo snažím, a chci-li ho, musím se snažit ještě víc. Začít studovat jednu školu, pokud uznání nepřijde, tak druhou...

Ale pak zjistíš (taky jsem zjistila ) že ti druzí tu hru vůbec neznají a nejsou ochotni ji hrát.

Pokud budeš mít dost štěstí, tak to zjistíš dřív, než si toho postupně naložíš tolik, že se z toho nakonec zhroutíš (a budeš mít objektivní důvod, že víc to opravdu už nešlo), ALE ŽÁDNÉ UZNÁNÍ STEJNĚ NEPŘIJDE.

Někteří lidé toho prostě nejsou schopni - třeba jsou příliš zaměřeni sami na sebe, nebo to prostě funguje tak že co vysíláš, to se Ti vrací - a Ty vysíláš docela protichůdné signály, z nichž poměrně silný je ten, že "to je vlastně brnkačka a nic to není" (pamatuji si to z té debaty o té kamarádčině dcerce, co u vás přespává - mně se to jevilo jako OBROVSKÁ služba té kamarádce, kterou já bych s pouhými dvěma dětmi a mnohem menší zátěží nebyla ochotná takto pravidelně dělat, protože by mě to zatěžovalo, ale Ty jsi dost přesvědčivě tvrdila, že to pro Tebe vlastně je skoro jedno, jedno dítě navíc se ztratí, a že je to úplně v pohodě. No a když své činnosti lidem prezentuješ takhle (že to vlastně nic není), tak to vezmou za své i oni, a už si vůbec třeba neuvědomí, že je to starost o kamarádky dcerku na jedné straně, tohle na druhé, támhleto na třetí... a že je toho v konečném součtu strašně moc, asi tak na tři normálně stavěné lidi, ale Ty se pořád tváříš, že to vlastně nic není ... jak si mají uvědomit, že by vlastně měli vyjádřit uznání?

Třeba já Ti ho tady vyjadřuju už půl večera, respektive uznávám, že toho děláš strašně moc, ale vůbec si nemyslím, že by to byla správná cesta.

Tchyně má pocit, že manžel kvůli Tvým rozmarům nestíhá. Kdybych byla Tvoje máma nebo sestra (a tudíž někdo na Tvé straně, jako je manželova maminka logicky na jeho), tak bych taky mohla říct "on se plácá v té své obskurní pidistraničce, nikdy z toho nic kloudného nebude, ani žádné prachy z toho nejsou, ale tráví tam spoustu času, který ukrádá své rodině a svoje děti, které jsou malé jenom jednou, nechává na krku Delete, která je z toho chudák servaná jak borůvka, on mamlas je vysmátej a ještě má pocit, že by mu snad Delete měla být za něco vděčná? To on by jí měl ruce nohy líbat, že mu to nesmyslné šaškování toleruje."

" Muž a jeho rodiče jsou osoby, od kterých bych ráda slyšela, že jsem dobrá...." jenže hrou na zavděčování toho nedosáhneš, jen se vyčerpáš. Uvědom si, že i když to nemusí být špatní lidé, tak toho možná nejsou schopni, třeba to nejsou schopni VYJÁDŘIT (i když si to myslí), a třeba jsou to anetičtí tvrdolíni, kterým je to fakt jedno.

Důležité je, abys o tom, že jsi dobrá, dokázala přesvědčit SAMA SEBE. Já vím, že to zní jako klišé, ale lidi zrcadlí to, co si sama o sobě myslíš, a dostatečně sebevědomý cumploch, co nezvládá desetinu toho co ty, ale je přesvědčený, že je hvězda, tak bude za větší hvězdu než Ty, která zvládáš nadlidsky, ale SAMA jsi přesvědčená, že pořád ještě NEJSI DOST DOBRÁ.