Kudlo,

hele, ono to tam možná působí, ale fakt nic z toho, co dělám, nedělám primárně pro uznání. Na druhou stranu, pokud se cítím dlouhodobě v něčem neúspěšná, tak k tomu vlastnímu vědomí, že jsem v něčem dobrá, potřebuju tu podporu od těch nejbližších v tom smyslu, že dají najevo, že si uvědomují mé úsilí a drží mi v tom palce. To, že to má být manžel a tchýně je dáno tím, že vlastní sourozenci na mě dávno kašlou a rodiče už nemám. Prostě manžel a tchýně jsou ti nejbližší a jedni z mála, jejichž názor je pro mě opravdu důležitý.

Momentálně jsem ve srabu ohledně toho hledání práce, které se nedaří a o to hůř snáším malou pozornost, které se mi dostává od muže. Rozumově si to umím okecat, ale nezměním nic na tom, že ty projevy citů potřebuju. A protože vím, že on není z těch, kdo by mi špital do ouška sladká slůvka, tak mi stačí, nebo možná o to raději, bych slyšela, že je fajn, že to zvládám (teda to, že to zvládnu vystudovat, o tom jsem nějak nepochybovala, ale řekněme, že i mě mile překvapil můj studijní průměr...i když na něm vlastně nesejde, ale potěší, ne že ne)....a já prostě potřebuju sdílet. Tohle vím, že ty máš jinak, ale já můžu mít milonkrát radost, jenže pokud ji nemůžu vykřičet do světa (myšleno k někomu, kdo je mi blízký), tak jakoby pořád něco chybělo. A není to tak, že se bez ostatních nedokážu radovat, ale to sdílení tomu dodá ten drive...nevím, jak to líp vysvětlit. Prostě mi vyhovuje se ujistit, že ty moje pocity nejsou falešné, že si jen něco nenamlouvám...a fakt k tomu nepotřebuju bujaré veselí, ale prostě to vědomí, že nežiju zcela mimo jejich svět....

Já myslím, že tohle stejně asi nevysvětlím. většina lidí obzvlášť tady na rodině je nastavená tak, že je jim nejlíp izolovaně od světa, maximálně se svou rodinou. Já mám tohle jinak, cítím jsem dlouhodobě vyřazená a když už mi uniká i ta vlastní rodina a její zájem, můžu prožívat spoustu krásného, a přitom pořád nebude uspokojena jedna ze základních potřeb, takže to budu vnímat velmi slabě. A na druhou stranu každou těžkost sama izolovaně snáším hůř, i když v zásadě nejde o něco neřešitelného. To je, jak se tu občas objeví pohrdlivé příspěvky nad těmi, co se se hroutí z maličkostí. Já taková prostě jsem, je to dáno mým temperamentem a nemysli, že pro mě bylo lehké to přijmout a naučit se s tím žít. Ale pořád je to snažší, než když nechápeš, proč jsi tak neschopná něco neřešit, když ostatním je to vlastně jedno....

Myslím, že bych tu mohla napsat ještě stovku takových příspěvků, ale něco prostě vysvětlit nedokážu.

Kdo mě zná, ví, že mě nabíjí aktivita, takže čím víc toho dělám, tím lépe funguju. Na druhou stranu ale neumím žít sama a už vůbec ne sama pro sebe. Přitom třeba týden doma bez dětí a manžela si vychutnám a užiju...když vím, že jsou v pohodě. Na druhou stranu, i když je tu mám kolem sebe, tak bez nějakého konkrétního signálu (kterým může být i obyčejné donesení čaje v mou obvyklou dobu, aniž si o něj řeknu) nedokážu mít pocit, že nejsem sama.

Já už to tu někdy asi psala, o mám "čajovém barometru". Ale je to prostě tak, že když mám ráno uvařený černý a večer zelený, aniž jsem si o něj musela říct, nepotřebuju víc....vím, že je všechno v pohodě, že muž je v pohodě...Když si o čaj musím říct nebo ještě hůř, když obtěžuje, že si o něj řeknu, i když sám jde zrovna dolů a má to "při cestě", tak je to známka toho, že je někde problém. Nemusí být vůbec mezi námi, může jít třeba o problém v práci, o nějakou zdravotní nepohodu...cokoliv. Bohužel pokud on mi neřekne, o co jde (přesný opak mě, pořád má pocit, že vše musí zvládat sám), já si mohu domýšlet cokoliv....a tady pokud vázne komunikace, tak se ten konflikt dá vyvolat hodně snadno. A pak vlastně, když už tedy nechce nebo nemůže říct, co je za problém, tak potřebuju vědět, že ten problém nejsem já...