Delete, jak to tady čtu...zcela otevřeně, "žena pečující" je v této společnosti nejzáslužnější pozice, kterou žena může vykonávat, zároveň taky nejnamáhavější, pracovní vytížení obrovské, psychické možná ještě větší.
Je to rozhodně mnohem více ocenění hodné ze strany opečovávané rodiny, než když si žena "odskakuje" do zaměstnání.

Problém je, že dotyčná si musí umět o to ocenění říct. Já to tedy dělám a občas velmi hlasitě a rázně. Ještě lepší je, protože pracuju v podstatě sezónně a ještě "doma", dokopat rodinku na "letní režim", jinak bych asi padla. Padnout se mi podařilo v zimě a to pěkně doslovně a až tak, že jsem skončila na JIPce. Málo jsem křičela, od té doby mnohem více dbám na to, abych ten celek zpacifikovala natolik, že mně MUSÍ respektovat, vnímat a komunikovat se mnou.

Je vám blbě (tvůj čajový barometr) - pak prostě budete komunikovat s "maminkou", aby věděla, proč, obvykle to totiž není až takové drama, jakým se to jeví podle jejich chování.
Navíc - muži se neustále, rádi a s potěšením přímo rochní ve svých potížích, dělá jim to dobře, zatímco my se pod tíhou jejich starostí hroutíme.

Ve finále - oni mají starosti a v nemocnici skončím já. Tak tudy fakt ne.

Podotýkám, láska mezi námi veliká, nejsme na nože a rodinná pospolitost funguje, jen ty rozdíly mezi mnou, osamělou ženskou bytostí a těmi "Marťany", občas vedou k podobným trablům.

Naštěstí pochopili, že na té JIPce jsem fakt neskončila kvůli blijícímu psovi - to už je zase jiný příběh, na výklad příliš složité.