Monty, já znám "téměř nutné" družení s jinými rodiči díky sportu dětí. Spousta víkendových celodenních (i vícedenních) akcí, na které bylo třeba děti odvézt autem a v průběhu být trochu oporou jak ve smyslu logistikém (jídlo, pití, hlídání odložených věcí, hlídání časového programu) tak psychickém. Takže i děti starší 11 let s doprovodem (ne nutně jedna k jedné, a já byla na místě téměř vždy, jelikož když už se starám o svoje dvě děti, tak mi byly přihozeny další 1-2 do auta a případně další v místě konání poté, co otec=řidič zmizel na celý den pracovat). Během té podpory ale samozřejmě zbývá dost času na kecání s dalšími přítomnými rodiči, a ti se mnozí ke mě přidružovali ačkoli jsem si třeba četla. Jako měkota jsem pak trávila hodiny společným komentováním dění i jinými hovory, nebo jsem se nažila fyzicky opustit prostor, což ovšem nebylo vždy vzhledem k potřebné podpoře dětí na místě možné, nebo aspoň ne na celý den. Opravdu jsem nedokázala říct: nezlobte se, pane Nováku, ale posaďte se jinam, já bych ráda sledovala dění sama a chvílema si mezitím četla. Navíc jsem se postupem času v daném sportu dost osobně angažovala a byla tak mezi rodiči za znalce, takže přidružování houstlo... Buď jsem chtěla být s dětmi tam, kde mě potřebovaly, a pak jsem musela snášet i družení, nebo se na ně vyprdnout jako jiní rodiče, kteří mi ty svoje s díky přihazovali do auta. Samozřejmě někteří ti rodiče měli jen omezenou či žádnou možnost svoje děti doprovázet, tam to nebylo o "vyprdnutí", ale výsledek téměř stejný.