Přidat odpověď
Osobně se držím toho, že domácí školu dělám a budu dělat jen v případě, že ji chce dítě i já.
Aneb, dokud nás to baví, učíme se doma.
Starší syn s ADHD se do školy těšil a doma by se učit nechtěl. Sám ovšem v šesti letech nemohl posoudit, co by s ním udělala klasická ZŠ, takže jsem zvolila školu, kde bylo v první třídě 8 žáků a ve vyšších ročnících max. 12. Navštěvoval ji do páté třídy, pak přešel na gymnázium. Škola se specializovala na poruchy učení a učitelé byli skvělí. Jsem přesvědčená, že v našem konkrétním případě, bych jim DŠ konkurovat nemohla.
Druhým rokem učím mladšího syna. Zatím nás to oba baví čím dál tím víc. Syn byl již několikrát ve výuce na ZŠ, ale o pravidelné docházce zatím nechce ani slyšet. Našla jsem velmi dobrou školu v našem okolí a vím, že by přestup zvládl bez problémů.
Bohužel se ani v nejlepší škole nemůže dítě naučit tolik, co v DŠ. Spolupracující dítě je během jednoho roku úplně jinde, než jeho vrstevníci na ZŠ a to výuka zabere asi polovinu času.
Zatím si užíváme privilegií DŠ, o které by ani jeden z nás nechtěl přijít.
Nestýská se mi po domácích úkolech, třídních schůzkách, ranním vstávání, dojíždění a nemožnosti vyhlásit volno tak, jak nám to vyhovuje. Navíc budeme v následujících letech víc cestovat, což by nám školní docházka neumožnila.
Předchozí