"Ja znam spostu stastnych deti z rozv.rodin."
Danulu, upřímně, jak moc dobře asi tak tu "spoustu" dětí můžeš znát, abys mohla zodpovědně říci, že jsou "šťastné"? Náš syn si domů často vodí spolužáky, dva jsou z rozvedené rodiny (jeden žije s maminkou, táta se o něj moc nezajímá, druhý je ve střídavé péči). Mně přijdou oba "v pohodě", a to jsem s nimi celkem často v kontaktu a mají mě rádi, takže se u nás chovají "nenuceně". Přesto mě překvapilo, když mi syn vyprávěl, jak si s klukama povídali, jak těžce to děti nesou, když nemají spolehlivé rodinné zázemí. Ostatně, sama mám dospělou dceru (z předchozího vztahu), která těžce nesla tatínkův zájem, zaměřený mimo původní rodinu, a sice se s otcem občas společensky stýká, ale visí to mezi nimi, a byť otce rozumově chápe (že zkrátka život je složitý a nedá se ve dvaceti nalinkovat dopředu až do smrti), pociťuje to jako určité otcovo "selhání" a "zradu".