Zeleninko, přesně tak, taky si se mnou občas povídají kamarádi mých dětí, a to dost důvěrně, a tak jsem si všimla, jak moc těžce nesou rozpad rodiny, nové partnery rodičů, nové sourozence a eventuální střídání.
Na první pohled na těch dětech není nic znát...to až když se rozpovídají...a - když si o tom chtějí povídat navíc s cizí ženskou...
Doma nemůžou, tam musí držet dekorum a pravé pocity tutlat...
Navenek vypadají normální a šťastné.

Asi před 3mi roky mě překvapilo, když po dlouhém boji s rakovinou podlehla naše známá, maminka dvou 12tiletých dětí, že jsem den po pohřbu viděla děcka venku na sněhu bobovat a smát se. Vypadaly normálně a šťastně, nikdo by nepoznal, co mají za sebou. Byla jsem vnitřně ráda, že se umějí odreagovat a smát po těch šílených dvou letech...ale nikdo zvnějšku by nepoznal, že den předtím pohřbily maminku.

je to 3 roky, novou maminku nemají, ani jejich táta zatím nemá přítelkyni, tak moc se to utrpení na nich podepsalo - ne navenek, ale vevnitř. Zvnějšku jsou to normální patnáctileté rozesmáté holky s bezva tátou.