Starší syn chtěl takhle skončit s klavírem, minimálně tři roky po sobě vždy v červnu, kdy toho měl plný zuby. Vždy jsme mu řekli - dobře, přes prázdniny to nech uležet, a pak řekneš definitivně. Vzhledem k tomu, že neměl jiný kroužky, tak jsem mu řekla, že bych ale chtěla, aby si našel místo klavíru něco jinýho, jiný zájem, jakýkoliv, aby jenom neseděl celé dny u počítače.
No a na konci prázdnin řekl, že nic jinýho nevymyslel, že teda zůstane u toho klavíru. Překousával to, nebylo to s nadšením, ale pak se najednou s obtížnějšíma skladbama něco zlomilo a začalo ho to nesmírně bavit. Dokončil sedmiletý cyklus v ZUŠ a chce pokračovat, po gymplu plánuje konzervatoř (ale beru to s rezervou, to se ještě může změnit).

Mladší takhle seknul po čtyřech letech s kytarou, tam bylo jasný, že ho to velmi nebaví, zaměření na klasiku není pro něho. Zatím drží u bicích, ale taky necvičí, jede spíš ze setrvačnosti. Má talent, ale nedokáže překonat tu ogranizovanost a takový to "musíš právě tohle", má toho plný zuby ve škole, v tom nástroji, který byl ze začátku hrozně oblíbený, se mu to znechutilo.

Ono někdy u těch dětí, i když je to myšleno dobře, ten tlak dospělých - jsi dobrý(á), jen musíš hodně cvičit, abys byl(a) lepší, máš talent, ale makej, hraješ těžký skladby - je někdy kontraproduktivní.
Děti v tom nejsou partneři, nemůžou si říct, tohle ano, tohle ne, učitelé tvrdí, že to tak ani nejde, ale ty děti to nemůžou pochopit a ten tlak na výkon jim nevyhovuje. Někdy míň je víc - netlačit, brát to volně, pro radost, bez ambicí, dítě by se mělo samo rozhodnout, jestli chce makat víc nebo ne. Neměl by to být závod o to, kdo je lepší.

A ač se to v 10ti letech nezdá, ve 14ti už je to dost záhul, zvládat školu a k tomu stupňující se nároky hraní na nástroj, volného času je málo.