Přidat odpověď
zerat,
mně tedy připadá to "vrátíš nám všechny peníze, které jsme do flétny vrazili" u jedenáctiletého děcka poněkud přes míru, jednak to vypadá, jako by těch skoro pět let nemělo žádný zisk samo o sobě a byly to vyhozené peníze, pokud nebude pokračovat - jak dlouho? Další rok, dva, tři? A pak taky, teď vyžadujete, aby šla do dalšího ročníku, jinak bude platit, a co příští rok? Připočtete jí i ten další? Takže ji vlastně nutíte do narůstajícího dluhu?
A s těmi přinucenými virtuosy máte pravdu, ale mám obavu, že vedle každého virtuoza, který je vděčný, lze postavit zástup obyčejných dětí, které získaly k hudbě dobrý vztah a těší je, a zástup takových, kteří na svá hudebková léta vzpomínají jako na křivdu, a několik takových (jako já), kteří s nástrojem praštili a už se na něj NIKDY ani nepodívali. (K houslím jsem se nikdy nevrátila, v pubertě jsem se sama učila na kytaru, později na klavír trochu, ale k houslím bych se neměla chuť vrátit ani teď, po několika desítkách let, a nikdy jsem nelitovala, že jsem s nimi švihla).
Problém je, že rodič neví, jestli jeho dítě bude za přinucení nakonec vděčné nebo bude vzpomínat s husí kůží, a jako rodiče máme prostě jen jeden pokus, jak tím prokličkovat.
Předchozí