Citrony,
nevím, jak dlouhý je cyklus, já jsem hrála na akordeon sedm let. Byla jsme pilné a snaživé dítě, do cvičení mě málokdy museli nutit. Ale asi po pěti letech jsem narazila na svůj strop. Nadané děti se účastnily soutěží, já se taky snažila, ale prostě už mi to nešlo a nešlo, štvalo mě to, poněvadž jsem byla dost ctižádostivá. Už mě to vůbec nebavilo, chtěla jsem s hraním skončit. Naši to nebrali a nutili mě pokračovat. Výsledek byl ten, že jsem začala chodit "za hudebku", necvičila jsem, podváděla, lhala. Moje utrpení skončilo devátou třídou, kdy jsem konečně mohla skončit. Na nástroj jsem už nesáhla a později jsem ho prodala. Pak jsem toho i litovala, ale to nucení mi hraní na krásný nástroj úplně zhnusilo.
Svoje děti jsem do hudebních nástrojů nikdy nenutila, což mi dospělá dcera dnes i trochu vyčítá. Ale já se přes ty zážitky z dětství prostě nedokázala přenést.