Kamisi, víš, ono je to těžké, každý to máme jinak. Můj manžel neměl nikdy vlastní flétnu, protože na to doma nebylo. Takže až na ni měl, naučil se hrát coby samouk. Stejně tak si musel sám koupit kytaru, a pak se na ni sám naučit, pak trávil každé volno na brigádách, aby si mohl koupit varhany a naučil se sám hrát... Stejně takhle si vydělával sám na ubytování na kolejích, na cesty domů ze školy, později na život na privátě... Nikdy coby dítě neměl svou postel... Tohle třeba přišlo přehnané mě, ovšem z něj i jeho ségry dnes jsou lidi, kteří se umí o sebe postarat, oba do čeho se dají to dokončí, nikdy nic nenechali nedodělané... já jsem oproti němu měla život jako peříčko a myslím si, že tím, že mi rodiče dost ulevovali, tak nemám takovou cílevědomost a fakt mě dnes mrzí, že mě doma dovolili cello pověsit na hřebík... i když to cello jsem si nevybrala... Ta pohrůžka přijde přes čáru mě jako dospělákovi, ale naše dítě se z ní fakt nehroutí, - pouze ví, že když se jí zeptáme, jestli máme zaplatit to či ono, tak že to rozhodnutí být takové či makové - jasně, že jsme se jí takhle neptali v pěti letech. Kdyby čistě náhodou došlo na návrat školného tak vzhledem k jejím možnostem by to bylo na x měsíců přijít o kapesné (kapesné má fakt jen na spoření si, protože mňamky dostává od nás) a nebo dát z kasičky co tam bude mít (nemá tam vesměs nikdy víc než stojí to jedno pololetí).