Mě se stalo něco podobného, syn je hodně opožděný, máme to potvrzeno psychologem i lékaři, takže žádný můj výmysl a moje sestra plácla, že není opožděný, jen rozmazlený, a mamka, že není opožděný, jen manipulátor. Kamarádka mě přivedla na myšlenku, že to jen nedokážou přijmout a hledají jiná vysvětlení, nedokážou to přijmout. Myslela jsem, že jsou zlé, ale když jsem viděla pak, sledovala, jak se k němu chovají, tak nejsou, jen se s tím pomaleji srovnávají, protože srovnat se s tím vnímají jako odepsat ho, nevěřit v naději, že z toho vyroste, že v něm něco je, proto už jim to nezazlívám i když celý víkend mamka hledala, v čem je geniální není možné něco podobného i u vás? Plus malá informovanost o autismu?

Stalo se mi v metru na jaře, maminka s cca 10letým autistou na vozíčku, kluk kopal a kousal (kousal ale jen sebe a ji, kopal kolem). Nechtělo se jim nejdřív se mnou do výtahu, jede dlouho, mě to přišlo zbytečné, aby čekali, no nějaký kopanec nás nezabije, ale bylo vidět, že předpokládá, že nebudeme chtít s nimi jet, bylo mi to líto, že to musí očekávat. No jeli a přežili jsme všichni