No právě - já se tehdy pak, až po všem a s odstupem, ptala, proč nepomohli, protože jsme byli všichni ve stresu a pro naše další 2 děti to taky nebylo jednoduchý, protože se prostě nevědělo a manžel chtěl být raději se mnou, ale děti ho taky potřebovaly a naklonovat se neuměl. A naši řekli, že nepochybovali, že to nějak zvládnem. No jo, zvládli jsme to, to jo, ale myslím, že hnát nás na pokraj infarktu zrovna dobrý nebylo. Já bych třeba pochopila vykašlat se na nás dospělý, my to opravdu zvládnem, ale na ty děti. Ne že by dcera se neuměla postarat, ale jiný je postarat se o sourozence, když si někam odskočíme a něco jinýho, když neví, co se stalo, jak to všechno dopadne /on porod netrvá hodinu, co si budeme povídat/ a navíc musela dát dokupy postel, povlečení...... To jsem po našich nechtěla, stačilo k nám zajet a vzít si je k sobě a uklidnit je, než se to všechno zklidní. No jo - přežili jsme to ve zdraví všichni, naštěstí. Jen nejmladšímu synovi doteď dcera se starším synem říká, jaký měli tenkrát strach, jestli neumřel, protože sice manžel volal a uklidňoval je, ale oni moc nevěřili, potřebovali se přesvědčit a tehdy na ten strach byly samy. To našim nemůžu nějak odpustit.