A já už z toho jsem jen kousek od totálního psychického zhroucení. Celou dobu, co spolu s manželem jsme (tedy nějakých 13 let) poslouchám od rodiny jak jsem si zkazila život, že hůř jsem si vybrat nemohla, že mě raději měli někam na pár měsíců zavřít aby na mě zapomněl a rozešli jsme se a podobný hnus. Od manžela slyším na adresu rodičů výčitky na snobství, přetvářku a lakotu (protože se se mnou jako s jedinou majetkově nevypořádali, v době kdy nejstarší ze sourozenců zdědil rodinný dům a podnikání). Obě strany jsou na nože a už léta spolu válčí, rodina hází na manžela špínu kde může a neustále mě nabádá k rozvodu (a je vidět jak by si to doopravdy přáli, aby konečně bylo po jejich), manžel osočuje rodiče, vyhýbá se jim a odmítá jim půjčovat naše děti. Já stojím uprostřed a hraju to na obě strany, ale poslední dobou se situace značně vyostřuje a na to už prostě nemám, připadám pod strašným tlakem a je to k zbláznění. Občas to na mě dolehne a mám pocit že je nenávidím úplně všechny... Řešení bych viděla v tom, odstěhovat se z toho blázince a být sama jen s dětmi, jenže momentálně jsem po RD bez práce a tudíž i vlastních financí, takže jsem existenčně závislá buď na jedné nebo na druhé straně, protože sama bych neměla z čeho žít. Nevím jak dlouho můžu tohle ještě vydržet, nikde v rodině nemám zastání, vztah je už delší čas před krachem a původní rodina se mi tímhle přístupem naprosto znechutila a odcizila. Jak přežít takovouhle válku?