No - jeden musí ustoupit - nejlepší by bylo, aby to byl manžel. U nás to taky tak bylo - tedy naši manžela nesnášeli a pořád čekali, kdy se rozvedeme a když konečně dojde na jejich slova. No a snažili se mi nic neulehčit, spíš naopak.
Ale manžel naštěstí pochopil, že s touto situací já osobně nemohu nic dělat, navíc není typ, který sám by chtěl z našeho života vymazat mé rodiče. Takže oni byli nevstřícní, on jen zdvořilý. Poněkud byl problém, když mí rodiče taktéž podarovali majetkem mé sourozence a mne vynechali s tím, že já se přece postarám, tak nepotřebuji. Ale ustál to s tím, že fakt se postaráme a když jsme se obešli doteď, tak to zvládneme i tak. Naši sice už prozřeli a manžela po 25ti letech konečně přijali, ale málo platný - bylo tam mnoho zlýho, manžel odpustil, ale nezapomněl. Naši by to nejraději smázli, ale bohužel, to nejde.