pak nebude mít důvod na tvoji rodinu tolik útočit.
Zažila jsem to a vím, o čem mluvím.

Ujasni si, proč se vlastně se svou rodinou stýkáš a "půjčuješ" jim děti. Je pro ně vážně tak fajn poslouchat, jak mají hrozného tátu a pitomou mámu, protože si ho vzala a zatím se nerozvedla?

Já jsem nastavovala hranice - budete takhle mluvit, pokládám telefon, odjíždím, případně neberu telefon nebo nepřijedu vůbec, pokud to první nezabralo. Když máma viděla, že to myslím vážně, respektovala to. Problém byl, že když se jí rozjely znovu deprese, začalo to znova.Měla jsem dlouho problém to řešit radikálněji, protože byla poměrně čerstvá vdova a já její jediné dítě, se kterým se stýkala.

Nakonec jsem ale vztahy na nějakou dobu utnout musela. Její napadání se hrozně zhoršilo, když přechodně znovunavázala vztahy s mým bratrem. Mě ten čas pomohl se od ní odpoutat, ona viděla, že jsem schopná dobře žít bez ní. A pak se už kontrolovala fakt hodně, nakonec poznala, že můj muž je mnohem lepší než její syn, tedy v tom, od koho může očekávat pomoc. A vztahy jsou teď jiné.

Co se týká tvého muže, měl by si uvědomit, že tvoje rodina má právo se svým majetkem nakládat, jak chce. Máš nárok na dědictví, ale na nic jiného. To je ale i otázka na tebe, jak se s jejich majetkem vyrovnáváš. Není reakce tvého muže jen odrazem tvé vlastní?