Tragiko - je ale rozdíl říct svůj názor, to je OK. Ale něco jiného je neustálé očerňování manžela, kdykoli přijeli, tak - už se konečně rozvedete? Kdykoli se něco nezadařilo nebo jsem byla smutná, tak - já ti to říkala, nevážila sis našeho názoru, ať tě teď vykopne, však ty přilezeš. Já se jich neptala, nežádala jsem o pomoc, stačilo držet s prominutím hubu. Jako lepší situace by byla, když by třeba bylo rameno pro útěchu, ale ne, to si museli ještě kopnout - do mne. Manžela ignorovali, takže nějaký narozeniny je nezajímaly. Posléze ignorovali naše děti - nebudeme vám to usnadňovat, ono vás to dožene. Nedohnalo to nás, ale je.
Paradoxně si myslím, že tohle všechno nás dva s manželem hodně sblížilo - ta nutnost se o sebe opřít. To ovšem naši nečekali a nechtěli. Možná, že když by to mohli vrátit, spíš by kolem nás skákali - to bychom se možná rozvedli.