Ano, je dobré mít pohled i z druhé strany. My s nimi nežijeme, nevíme. A dost často, vlastně vždycky, nejsou věci černobílé. Tím nezpochybňuji nějakou diagnózu, pokud ji tedy paní má. Teď mluvím z vlastní zkušenosti - můj manžel se taky leckdy tváří jako hodný blbec. Na veřejnosti pořád vypráví, jaká jsem úžasná a skvělá a když já protáčím v tu chvíli panenky (obrazně nebo fakticky) můžu vypadat jako nevděčná kráva. A jako hysterka taky, když se snažím mu po x-té vysvětlit, že to, jak se staví k problémům, je nevyřeší. A že jsou to problémy, do kterých nás dostal on a teď před nimi utíká. Ignoruje to, nereaguje, odchází z místnosti, případně svádí vinu na mě. Tak pak potom hystericky řvu i já. Vím, že to nic neřeší, ale je to šílená bezmoc.