Zrovna mám období, kdy přemýšlím, co je běžné české manželství po 10 a více letech, a co už je mrtvý vztah. A jestli kdybych žila s nějakou dobrou kamarádkou, tak by mi taky tak lezly na nervy věci, které teď když dělá, tak ani nevnímám (ale kdyby je dělala celý náš společný život každý den, tak bych z nich třeba taky šílela). Když manžel dělal něco, co mi na začátku trochu vadilo a bylo to naprosto bezvýznamné, tak teď mi to vadí hodně. Když byl už od počátku chladnější v projevování citů, ale já cítila, že mě má hodně rád, i když to neříká, a cítila se milovaná, tak teď po těch letech soužití a různých hádek si už svým pocitem nejsem jistá. Když srovnám náš vztah se vztahy kamarádek a známých, tak je to plus mínus stejné. Jen u některých víc zůstala fyzická přitažlivost a snaha, jinde ne. A jak oživit manželský sex, kdy za ta leta člověk přesně ví, co ten druhý udělá, i kdyby byl nápaditý ? Abych se rozvedla já, tak by musel mít partner rád jinou ženu a nebo já musela mít ráda jiného muže. Jinak to asi nějak doklepeme, než budou děti samostatné. Pořád máme hodně společného, rozumíme si v řadě věcí, ale když si představím, že s ním budu žít, až děti budou pryč z domova, tak mě to trochu děsí. Přijde mi na společný život málo jen to, že si navzájem nevadíme a domluvíme se.