Mraková, psala jsem v noci, muž přišel o práci a tvrdě bojujeme, momentálně už se jedná o holou existenci. Psychicky to oba neseme hodně moc špatně a já jsem dnes, tak jako již měsíc a půl, spala opět dvě a půl hodiny, víc jsem nedala, je mi strašně zle, momentálně mám průjem, bolí mě klouby a v noci mi bylo tak zle, že jsem už hledala kontakt na nějakou linku pomoci. Klepu se, ztěžka dýchám. Těžko se to popisuje, je to prostě strašně těžké. A slovy se to nedá popsat. Neumím najít asi ta správná slova. Jsem zoufalá. A mám strach, strašně moc se bojím.

Přes to bojujeme, muž od rána napsal několik CV, volal na několik míst, atp.

Tvá rada, změnit obor, nás také napadla. Muž není hloupý ani líný, nemá problém jít někam "od nuly", malé peníze. Jenže tam tě nikdo nevezme, protože časem stejně dostaneš lepší nabídku a utečeš jim. Změnu oboru jsme také konzultovali s kariérním poradcem, HR specialisty. Něco v té věci činíme, ale rozhodně to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...

Ano, u nás se asi stane to, že muž prostě půjde rovnat ty pověstné regály, možná zametat. Někam jít vydělat alespoň na elektřinu, plyn, vodu a chléb, plínky prostě musí.

Prosím, važte slov. Některé odsudky či "rychlorecepty" jsou dost krátkozraké a přiznám se, že konkrétně mě tedy zasahují strašně.

Nevím, jestli ještě seberu odvahu do této diskuze nakouknout, ale děkuji Libikovi za empatii a děkuji i jiným, jmenovitě pak Louise Z., za podporu.

Omlouvám se za případné překlepy, již nepíši z tabletu, ale přiznám se, že tu prostě sedím a brečím.