Přesně. Nějaký čas ze dne si děti hrají spolu, něco jim vymyslíme my, dospělí, pomáhají s přípravou oběda, zase si hrají spolu, po obědě mají odpočinek, menší spí, větší si čtou nebo malují, pak si zase hrají nebo něco vymyslíme my...
Ale babča pořád něco dělá. S ničím nechce pomáhat, všechno sama, všechno dokonale... a ty děti se jí do toho nějak nevejdou. Máme teď mimino, 4 měsíce - nedokáže ho ani pochovat, když jdu na záchod - a to tam nejsem dlouho, fakt jen nutnou dobu. Ale i za tu chvilku ho stihne strčit do kočáru, takže jí podávám veselé dítě, které kouká co je kde zajímavého a vracím se ke řvoucímu. A ani to by mi nevadilo, kdyby to nedoprovázela těma tradičníma rozlučkovejma komentářema, jak si nás zase nestihla užít a že jí to mimino ani nepůjčím.