Když jsem řešila těžkosti, byla jsem vděčná, že mám rodinu, která mě podrží. Zjistila jsem, že některé rady stojí za to minimálně si poslechnout, některými že je dobré se i řídit. Jakmile jsem byla schopna samostatné činnosti, snažila jsem se zase já nějakým způsobem oplatit vše, co pro mě udělali. Své rodině dodnes pomáhám, i když to nepotřebuje (a naopak) - a myslím, že je to tak normální. Pomoc jsem využila, pokud jsem ji opravdu potřebovala. Hamba by mě fackovala, kdybych měla dlouhodobě cucat energii a prostředky tam, kde je možné (ne-li nutné) využít je jinak.