Grainne,
a jak se přihodí, že člověk má se "slaboučkým bolestínkem" zničehožnic dvě děti?
(tím chci říct, že tomu jistě něco předcházelo a mělo to nějaký vývoj).
v tomhle mám asi trochu výhodu, protože nemám moc sociální cítění a nejsem empatická a hlavně netrpím myšlenkou, že slabším by se mělo vždycky pomáhat, naopak slabost a fňukání mě odpuzují, protože skutečně nevidím důvod, proč dělat za někoho ještě jeho práci.
Po pravdě řečeno to dělám nerada a otravuje mě to, i když je to opravdu potřeba.
Asi bych měla kleknout na kolena a poděkovat jednomu drsnému manipulátorovi, se kterým jsem se setkala poměrně v raném věku, že mě naučil, jak to vypadá, a vybavil mě vůči tomu tykadly a zároveň mi to nadosmrti zprotivil.
Tak třeba někoho takového sehnat a dítěti s ním cvičně a pod dohledem zprostředkovat kontakt.
![~;)](/g/s/2.gif)
Takže si myslím, že možná trošku východisko je naučit děti (zase jedno, jestli kluky nebo holky), aby si nebrali na svá bedra všechna břemena světa, a že partner má být svéprávný tvor, který zcela samozřejmě a bez říkání potáhne svou půlku káry, a pokud nenastane nějaká nouzovka, tak i to dítě bude muset táhnout tu svou.