Já jsem zastáncem kojení, dokud ho dítě potřebuje, takže jsem kojila 7 let v kuse (tři děti), oba kluci se odstavili ve dvou a půl letech sami ze stádia těžký závislák. Před zhruba pěti měsíci jsem na tom ale už byla tak, že mně to psychicky ničilo, cítila jsem se vyčerpaná, dítě absolutně nevypadalo, že by chtělo přestat, takže jsem mu to prostě utla. Zhruba půl roku před tím jsem takhle násilně odbourávala noční kojení, zůstala jsem na noc u babičky a opravdu stačila jenom ta jedna noc. Teď jsem se prostě rozhodla, že už jí nedám, byla hodně nešťastná, začala se v noci počůrávat, ale nakonec nekojíme, občas ještě přijde tulí se k prsům, olízne mi ho, ale už jsme bez kojení, jsem ráda, jinak mazlíme, co to jde, i uspávání je v pohodě, chvíli s ní ležím, mazlíme se a pak se zvednu, popřeju dobrou noc, dám pusu a jdu si po svém, ona za chvíli usne.
Pokud mně děti nějak ubližovaly, tak to jsem jim okamžitě utekla, že tohle se nedělá, brzo to pochopily.