Já to mám stejně. Svoje narozeniny jsem od svých 18ti let neslavila snad nikdy, rozhodně jsem nikdy nepořádala oslavu. Svátek ignoruju úplně.

Ani dítěti to zatím "nedopřávám", nevím, co by z toho 1-2-3 leté dítě mělo. Resp. měli jsme letos "oslavu", když na velikonoce přijelo příbuzenstvo, tak jsme se sešli u nás na zahradě, grilovali jsme (bylo moc krásně), udělali jsme oslavencům dort (slaví se víc narozenin najednou vždycky), poseděli jsme, děti si pohrály na zahradě a bylo... Velkou oslavu měl akorát na křtiny a "vítání do rodiny" - to teda i s obědem v restauraci.

Mužova rodina to má jinak, ti jsou skutečně schopni sejít se a slavit i s prominutím blbý svátek dospělého člena rodiny a pravidelně nás na to zvou... tj. průměr 1x měsíčně určitě. Nechápu, nemůžu pochopit, proč bych měla dospělému člověku gratulovat k jmeninám, kupovat mu prézent a oni se mořit s obědem pro průměrně 12 osob. Ale beru to jako "specifikum" jejich rodiny, takže to se skřípěním zubů toleruju, když už mámm pocit, že je toho moc, tak tam prostě nejedu (nejedeme já a mrňous)- výmluva se vždycky najde. Muže jsem náhodou už vcelku vycvičila, takže u nás se to koná jen na vánoce, 1x březen-duben, 1x říjen, to mi připadá jako dostatečné (aby byli spokojení oni) a přežitelné (abych to vydýchala já).