Stane se

Jak často se to stává tobě? Já vybouchnu třeba jednou za měsíc. Neskutečně mě to mrzí, protože jako malá holka jsem si přísahala, že já se takto tedy ke svým dětem chovat nebudu. A pak, když se mi to děje, nebo spíš hned po tom, bych byla raději nebyla - když si uvědomím, že jsem jako moje matka . Vzorce chování se prý dědí, jsou takové "hluboce zažrané", je těžké je potlačit.

Ano, jsem unavená, umořená (100x nicem), frustrovaná, od rána do večera dělám takovou tu "neviditelnou práci" doma, kolem domu, kolem dětí, kolem jídla, kolem prádla... Nejhůř zvládám situace, kdy si děti záměrně ubližují, a nebere to konce. Nejdřív si říkám, ano, musí se naučit řešit spory, ohradit se, prosadit se i ustoupit, najít kompromis... ale když to nebere konce, když to gradují jakoby záměrně, jeden druhého provokuje, má radost z toho, že brečí, slovně i fyzicky se napadají a ničí si věci, tak to vypěním. Po nich chci, aby řešili věci v klidu, a sama vypěním...

Aspoň že to pak urovnáváme, mluvíme o tom, vzájemně se omluvíme, pomazlíme... Doufám, že jsem méně hrozná než moje matka. A že se ještě i polepším

Prý nejvíc nesnesitelní jsou dokonalí rodiče