Byly mi dva roky, když to táta udělal, navíc mě matka dala na výchovu k babičkám, přestala se se mnou na nějaké roky stýkat.
Co jsem cítila? Když jsem byla mladší - 5-7 let, tak vlastně jsem si nic vědomě neuvědomovala, prostě táta nebyl a hotovo, v rodině to bylo tabu, nikdy se o tom nemluvilo. V pubertě jsem mívala strašné záchvaty vzteku na něj, že mě tu nechal, střídavě s pocity lítosti, sebelítosti a touhy jít za ním. Teprve po dvacítce jsem se s tím začala vyrovnávat cíleně a řízeně a najednou zjistila, jak strašně mi otec v životě chybí, ale je to už spíše o tom přijetí a zpracování než o emocích.

Jak ti radí ostatní - to téma bych cíleně nevytahovala, jen pokud oni sami to nakousnou, tak to ukočírovala do pozitivna. Ale nemyslím si, že to budou sami otevírat, je to pro děti dost těžká záležitost a potřebují spoustu let, než se s tím jsou schopny plně vyrovnat. Často o tom ani nedokáží do své dospělosti mluvit.