NIkdy jsem se se sebevraždou maminky nevyrovnala, po 2 letech to pro mě bylo ještě moc čerstvé.. Nesnášela jsem, když o ní někdo špatně mluvil, když se mě lidé ptali.. a když jsem zjistila, že se třeba můj bývalý o mé mamince bavil s cizími lidmi - abych nevěděla (ti lidé mi to pak donesli)..

Zraňovalo a zraňuje mě vše podpásové.. nehezké narážky na maminku - třeba typu tvoje máma byla blázen a ty to máš po ní... skončíš jako tvoje máma...

Naopak jsem bývala vděčná, když o mamince někdo hezky, pozitivně promluvil, vzpomněl si na ní v dobrém. Já sama na ni myslím každý den, je stále se mnou. Je to můj nejdůležitější člověk. Dnes již o tom dovedu mluvit, ale dobrých 10 let to nešlo ani náhodou..

Tedy z vlstní zkušenosti - doporučuji naprosto normální chování a jen kdyby děti samy měly potřebu toto téma nějak nakousout - nevyhýbat se tomu, ale o mamince se jen zmínit a to velice hezky, pozitivně - citlivě, nic nerozpitvávat. Pokud by totiž o ní potřebovaly hovořit, je třeba, aby to z nich šlo ven.. jednou to musí ven, jinak se toho nikdy nezbaví - ale to přijde časem.. aspoň myslím.