Pravděpodobně o tom neřeknou ani slovo, takže když ty nezačneš, tak to bude naprosto normální víkend.

Mě umřel táta v 8mi letech (ne teda na sebevraždu). Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, rozhodně ne po nějakých 2 nebo 3 letech. Kdyby to bylo čerstvé, tak je to jiné, tohle je pro dítě "už dávno".

Byla bych jim prostě dobrou tetou - výlet, koupání, restaurace, třeba jim koupit nějakou sportovní potřebu či oblečení (pokud tě nelimitují peníze).

Určitě bych o tom sama nemluvila.
Kdyby oni začali něco o mamince, tak bych jim spíš řekla něco pěkného o ní, třeba z dětství nebo z mládí (pokud jsi ji znala).

Osobně jsem měla ještě v šesté třídě, když jsme dostali novou třídní, problém souvisle jí odpovědět na otázku, proč na papíru není i podpis otce, když to měli podepsat oba rodiče... Časem jsem se naučila na podobné dotazy odpovídat, otce už nemám, zemřel - víc do toho nikdy nikdo nedloubal. Poprvé jsem byla schopná o tom mluvit asi tak v 25 ti letech (a podotýkám, že naposledy).