Bydlíme kousek, tak jsem tam vzala vloni jedenáctiletá dvojčata. Společně se sestrou, která má stejně starou dceru a sedmiletého syna. Pojali jsme to jako hru,jsou tam poschovávané kešky, které jsme hledali a krásně jsme to venku prošli celé. Venku to bylo dobré,ale když jsme šli dovnitř, do památníku, tři starší plakali cestou domů a synovec nedokázal plně pochopit tu hrůzu co se tam stalo. Za mě,ale dobře, že jsme tam jeli / ty starší/protože od té doby na určité věci, události začali koukat jinak. Se staršími jsme byli i v Terezíně o rok dřív,ale ještě jim to plně nedocházelo, až vloni, v Lidicích jim celá hrůza docvakla.