Koliesko, třeba já jsem si v 10 letech vyškemrala psa a celkem jsem se o něho starala, ale byla to taková nešťastná rasa - pekinéz - a tím pádem i nešťastná volba. S tím psíkem nic moc zábavy nebylo, byl pořád nemocný, nechtěl moc chodit ven ani si hrát, prostě blbá a ještě ke všemu kousavá povaha. Přesto jsem se jako dítě snažila, venčila jsem, když nebyli naši doma krmila, snažila se s ním hrát, mazlit se. Potom už jsme měli psy pořád a když jsem se rozhodla pro psa v dospělém věku, tak to bylo z čistého nadšení a prostě potřeby mít psa. Děti nemáme, tak to byl pes čistě pro nás. Vidím ve svém pejskařském okolí, že o psa se z 90% starají rodiče, děti to chvilku baví, ale v pubertě je to spíš nuda a opruz. Takaže počítej s tím, že se budeš strat ty a případné vyvenčení dětmi bude jenom takový bonus.