Psa jsem chtěla já, na děti ani manžela jsem se neohlížela. Jen jsem to oznámila. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by si ji měly děti oblíbit - tedy byl by to příjemný bonus, ale ne nutnost.
A proč jsem ho chtěla? Nevím, asi jsem se cítila osamocená. Ale věděla jsem jedno základní - že s ním nebudu běhat ráno v pět po sídlišti a v každém počasí. Poradila jsem se taky s veterinářem, zda když bude pes až na výjimky doma, zda to nebude týrání. Prý ne, pokud se naučí na doma, může být neustále doma.
Měli jsme ale svým způsobem štěstí na povahu naší fenky, protože ona to doma skutečně milovala a neměla v úmyslu chodit ven, pokud jsme ji vzali, tak nepříliš nadšeně - no když jdete a chcete, tak já jdu taky.
A chtěla mít svůj klid a nesnesla, aby jí ho někdo narušoval - řekla bych, že spíš byla jako kočka.