Ano, myslela, zhruba před rokem. I jsem na toto téma zde založila diskuzi, protože jsem potřebovala trochu morálně podpořit. Ta diskuze mě velice pomohla v tom, že jsem zjistila, že moje problémy nejsou zdaleka ty nejhorší, že jsou na tom lidé mnohokráte hůř. Ale on každý si musí odžít to svoje trápení a někomu, kdo má problémy s partnerem nebo v práci houby pomůže, že v koncentráku lidé trpěli více... Já jsem to neměla rozjeté až tak, že bych si už vyhlédla větev a provaz, ale kdybych přestala existovat, prostě najednou nebyla, tak bych byla neskutečně šťastná. Spouštěčem byl jistý nátlak v rodině i v práci, nutnost dělat v práci něco, s čím jsem zcela zásadně nesouhlasila a bohužel i nulová podpora ze strany partnera. Přitom by stačilo, kdyby jenom držel ústa, ale on do mě musel rýt, takže mě dostával ještě více na dno. On měl v podstatě pravdu v tom, co říkal, ale já jsem to v té době nechtěla slyšet, protože jsem byla vláčena okolnostmi a neviděla východisko. Postupně se to ustálilo, problém v práci jaksi vyšuměl, partner se zklidnil a byl i ochoten se mnou diskutovat a uznat moje důvody. Ale lehké to nebylo a přiznám se, že občas myšlenku na sebevraždu mám stále.