já když jsem měla fakt těžký období, který jsem překonávala brečením a hlavně tím, že jsem měla svoje blízký koelm sebe, tak moje máma mi telefonovala a zahrnovala mě právě prříkaldy těch, kdo jsou na tom hůř a přesto to zvládají a jak ona sama zvládla...
ale to jen zhorší všechno, člověk nemá v té situaci chuť na cizí potíže, potřebuje jen a pouze slyšet, že to bude dobrý, že se to zvládne a že je někdo, kdo s tím pomůže, kdo podrží a kdo nemoralizuje
já jsme jí nakonec práskla telefonem, několikrát, pak jsme jí řekla ,že to poslouchat nechci a nebudu, a udělala jsme si od ní odstup, který mi už od té doby brání v tom, abych si to nechala zase, už umím odejít a neposlouchat a nemít z toho výčitky, že se nechovám slušně :)

je těžký ale svým nejbližším takto dát najevo, že je vlastně odmítáš, nebo že odmítáš tento jejich způsopb komunikace, to můžeš snadněji cizímu člověku

a tak máš najednou pocit, že tě nechápou ani ti nejbližší - a přitom je to třeba tak, že tě nechápou ti nejbližší a přes ně nevidíš ty vzdálenjší, kteří chápou, jen se k tobě nedostanou tak blízko - čím víc lidí si k sobě pustíšě, tím víc si mezi nima můžeš vybírat, koho si u sebe necháš a koho pošleš pryč