"raději bych se dožila i nejakých vnuků"

Já také.
Už teď se na ně těším, což je samozřejmě hloupost, protože se vůbec žádných nemusím dočkat, ale jsem holt milovnice malých dětí a ty moje už mi vyrostly, tak se upínám k představě vnoučat.
Dřív jsem plánovala, že se decentně odporoučím ze světa vlastní rukou, až budu nesmyslně stará, ale teď už si umím představit, že si budu užívat vnuků (nebo i bez vnuků, budu si užívat přírodu a číst si třeba) a počkám si, až to se mnou sekne samo.
Zdá se, že jsem se ve čtyřiceti konečně nějak srovnala sama se sebou a se světem.
Jsem zvědavá, jestli je to už trvalý stav.