Ano. Po sebevraždě mého syna. Nejhorší byly chvíle po vysazení prášků (neurol). Tehdy se mnou mluvil "můj mozek" a byla jsem tak v hajzlu, že jediné co mě napadalo bylo "můj chlapče, jak ti rozumím, že ses tady na to vysral". A taky mně brzy docvaklo, že jsem na tom blbě JÁ. Vyškubala jsem se z toho díky mým dalším třem dětem, pochopila jsem, co by prožívaly, kdybych to zabalila i já. Tímto jim děkuji, že JSOU. A "jenom" tím, že jsou, zachránily život někomu jinému - svý mámě.