Přidat odpověď
Klaune, ty máš život.. Doufám, že už spíš, ať máš zítra sílu na další den! Mám to taky tak posr.., ale ponocuju :)
A odpověď - ano je. Tečka. Bojuju s tím taky. Já nějak nevím, k čemu jsou ty diagnozy a novodobé možnosti a metody, které dnes máme a furt o nich mluvíme (že i dříve byli takoví lidé a nebylo možno je diagnostikovat nebo až v dospělosti třeba), když stejně máme kolem sebe jakési vakuum.
Nevím, jak tu myšlenku rozvést, jsem unavená, jako vždy a je už pozdě, ale prostě kde jsou všichni ti lidé, kteří dle místních diskusí studují, propagují, apelují, atd. to speciální školství, kde je ta osvěta - stránky škol, internet plný diskusí, články a rozhovory v mediích a všechno jen hezké kecy, v realitě těžké skloubení se světem venku. Kde jsou rodiny a okolí žen odsud z rodiny? a kolik nás tu je! Tady získám pocit, že svět o takových dětech, lidech ví a umí to s nimi a pak jdu ven a střety s realitou jsou na denním pořádku - ne vždy takto zlé, ale jsou. Po diagnosách známosti odpadávají jedna za druhou, většinou "nemají čas" a postupně vyšumí, přehnanou lítostí, která nás staví do toho světla méněcennosti anebo způsobem, jaký jsi uvedla - před rokem mi "kamarádka" řekla: "dej to děcko na tábor nebo někam a žij konečně svůj život!" Další den se omluvila, ano povznesla jsem se nad to, ale pak už nám to taky ochladlo - tak nakonec jsem ten blbec já. A to bolí, to, že odpouštím, tak jo, jsem dobrá, ale že tam, kde je to zbytečné, to bolí víc.
Vy se znáte z práce, budete ve styku i dále, snad si paní opravdu uvědomila, že tě zranila - nevím, je riskatní jí to říct, mám zkušenost, že pak následuje přístup a zacházení jak s malovaným vajíčkem.. V tomhle světě povznést se znamená skousnoust.
Ale to ti nechci kazit den! Hlavní je výsledek, volno máš a s dcerkou si to užijte!!
Předchozí