Juldo,

a co bylo na tom tak zavrženíhodného, že ta maminka řekla svému synovi, že je Tvůj syn nemocný, a proč "kamarád" v uvozovkách?

Jakkoli v žádném případě nechci omlouvat netaktnost (a třeba ta paní z úvodního příspěvku netaktní byla, a to, co říkala Magráta, radši ani nezmiňovat ), tak se přiznám, že by mne jako laika nenapadlo to, co říkáš Ty, brát jako netaktnost.

Možná tam byly i jiné věci, ale o těch nepíšeš, a já uvažuji, jak se to okolí, které často o problematice nic moc neví, má vlastně chovat, aby nějak neranilo nebo se nedotklo, když se vlastně může dotknout prakticky čímkoli?

Myslím, že normálně vychovaný a empatický člověk některé věci neudělá, protože i bez vlastní zkušenosti mu bude jasné, že by to toho rodiče mrzelo, ale evidentně je tam ještě šedá zóna, kde by mě možná ani nenapadlo, že bych si měla dávat pozor na jazyk, a vzbudilo by to ve mně asi odtažitost (když si nejsem jistá, jestli neplácnu něco, co ten druhý ponese hodně úkorně, tak se mu radši vyhnu).

Pokud by bylo ve školce dítě třeba s nějakými netypickými projevy, tak co by tedy měl rodič říct tomu svému, když se diví, že Karlík dělá to či ono? "Karlík je nemocnej" mi připadá jako docela adekvátní vysvětlení, sice zjednodušující, ale podstatě té nemoci/postižení kolikrát nerozumí ani ten dospělý.

Já vím, že to musí být náročné samo o sobě a že o skutečně blbé poznámky okolí asi není nouze. Ale šlo by poradit tomu "druhému" okolí, které nechce být zlé, ale jen prostě NEVÍ, jak by tedy mělo postupovat?