Ahoj. Pro mne je manželova nevěra velkou ztrátou důvěry. Přišla jsem na ni v únoru loňského roku. Protože jsem tvrdohlavý beran, dala jsem si práci zjistit, kdo je ta "šťastná".S kým manžel trávil čas. Samozřejmě ženská, kterou potkávám, znám ji. Její plus ? Je o patnáct let mladší. Samozřejmě ho docela chápu, ale je to pro mne o to horší. Kontaktovala jsem ji pouze jednou s tím, že jsem zvědavá, co na to řekne její manžel.Přišla mi prosebná SMS, ať to dále neřeším, že je chudinka nemocná, že je nemocný její manžel, že má dcery, že nechce ostudu atd. Nechala jsem to být. Mazat se s ní už nemíním. Jde o něco jiného. Jde o můj pocit selhání, ponížení. Nikdy jsem se necítila tak stará a opotřebená jako teď. Jsme s manželem letos sedmadvacet let. V mladších letech byl také několikrát nevěrný. Kvůli dětem jsem vše přešla, protože jsem cítila povinnost držet rodinu. Co teď ? Je úsměvné, jak mne manžel utěšoval, že mne nechce opustit. On vůbec nepochopil, že ho vlastně nechci JÁ. Naše nejmladší dcera, která o jeho nevěře věděla ještě dřív než já, je šťastná, že se doma vše srovnalo. Mně denně proběhne hlavou, že je manžel lhář a že už s ním nechci být. Nemám chuť se o něj starat. Dál spou žijeme, navenek je vše v pořádku, v normálu, ale nemyslím si, že mu dokážu prominout. Věřila jsem, že spolu dožijeme v klidu. Nenapadlo by mne, že bude manžel na prahu šedesátky blbnout. Nevěra je v každém věku bolestnou ztrátou důvěry a kdo tvrdí, že se dá odpustit, nemá pravdu. Dá se pouze vše nějak překousnout a jít dál.