Martino,

u dospěláka se předpokládá, že si za sebe a svá příslušná faux pas odpovídá sám.

U dítěte se "toleruje" víc věcí s tím, že je ještě malej a nemusí to mít všecko zmáknutý, ale od toho má svoje dospěláky, aby mu s tím pomohli.

" Pokud někdo pozve mé dítě k sobě domů a hostí ho, je to jeho rozhodnutí, za které si zcela odpovídá: nějak nevím, co bych jim měla telefonovat. "

To platí u toho dospěláka, ale u desetiletýho?

Fakt ti připadá absolutní nezájem o to, u koho tráví čas moje desetiletý dítě, v pořádku? Úchylů sice není moc, ale jsou, to by Ti fakt ani na mysl nepřišlo, že by mohlo dojít k něčemu takovýmu?

Plus (a to už sice není zdaleka srovnatelný riziko), v takovým případě je dost možný, že to není tak, že ten dospělej "pozve moje dítě domů a hostí ho", ale že se moje dítě opakovaně zve samo a tomu dospělýmu je blbý dát svačinu jen tomu svýmu... že zkrátka moje dítě je u někoho ne vítaný, ale trpěný?

Ano, jasně, ten dospělej je pánem situace, může vždycky říct "Pepíčku, jdi domů", a jestli to neumí, tak v případě popisovaného dítěte se to bude muset ve vlastním zájmu rychle naučit... ale když já si pořád myslím, že tohle není zrovna způsob, jakým by nás naši bližní měli vnímat "už zas se blíží ten otrava, co tady oplenduje každej den bez pozvání, běž Karle a vyhoď ho".