Problém byl, že Sarajevo v podstatě nic neznamenalo. K válce se schylovalo proto, že některé země vydělávaly na imperialistickém systému: výměna surovin a hotových výrobků mezi mateřskou zemí a koloniemi. Konkrétně Británie a Francie, v méně formální rovině také USA, a Rusko bylo zvláštní případ, mateřská země a kolonie v jednom. Německo a Japonsko byly ošizené, měly ty výrobky, ale omezená odbytiště (hlavně Balkán a Turecko) a taky nejistotu ohledně těch surovin. Německým plánem bylo rozšířit svou zájmovou a koloniální sféru o arabský Blízký východ a o východní Afriku. Rakousko-Uhersko bylo v něčem podobné jako Rusko, velký rozdíl mezi jednotlivými součástmi monarchie, ale spojenectví s Německem mu dávalo lákavou šanci podílet se na budoucím německém rozvoji (a bohatnutí). Itálie byla nerozhodná, mohla se přidat na tu i na onu stranu, aby si zajistila nějaký podíl na kořisti, ale potřebovala se přidat na stranu vítězů... k hlavním protagonistům habsburské válečné strany, prosazující společný postup s Německem, byl arcivévoda Franz Ferdinand. O jeho schůzkách s německým císařem Vilémem, i o tom, že se dohodli na zahájení války, která měla začít útokem na Srbsko (Německo by zatím realizovalo svůj plán rychlého pokoření Francie dřív, než těžkopádná ruská mašinérie stačí mobilizovat) se vědělo v Srbsku. Zachovaná korespondence mezi císařem a arcivévodou to výše uvedené potvrzuje. Atentát byl pokusem (marným, samozřejmě, protože rozhodnutí vstoupit do války nezáviselo na jednotlivci) odvrátit útok na Srbsko, který byl v té době už víceméně hotovou věcí, a pravděpodobně by začal nejpozději za necelý rok na jaře.